Zastavily mě maminky prvňáčků. Jestli prý se mě můžou na něco zeptat. Že si píší a volají, když nerozumí domácí úloze z matematiky. Hejného matematiky. A že si píši a volají často. A taky, že často neví, jak zadanou úlohu vyřešit. Chápete? Ony neví! Tady není řeč o dětech, nýbrž o maminkách. Jasně, že můžou. Zeptat se. Ale bylo by lepší, kdyby se ve škole zeptaly děti. V hodině. Spolužáků. Tam to většinou někdo ví. A určitě to dětským jazykem bez dlouhých pedagogických pouček (chtěl jsem napsat odborných keců) dokáže celé třídě objasnit. A jak rád! Aby ne. Dítě, které vysvětluje, má hned dojem, že je důležité. Když k tomu i učitel přidá trošku toho hraného překvapení, že to jako ani sám netuší, dítě rázem vyroste a ve třídě je o pomocníky nadobro postaráno. To je dobrá zpráva. K těm maminkám... Další dobrou zprávou je, že od dětí vůbec vědí, že se ve škole něco děje. Že mají snahu něco řešit. Pomáhat. Od toho jsou mámy na světě. Co jsem jim odpověděl? Ať se zeptají dětí, zda by nepomohlo prolistovat učebnici matematiky směrem vzad. Protože i Hejného metoda výuky matematiky začíná přidáváním jedné k jedné. Třeba najdou odpovědi tam. Kdyby to nepomohlo, ať se děti zeptají zítra ve škole. Kdyby to pomohlo, pak že mají žasnout, obdivovat a chválit každý krůček, každý pokrok. To je jejich role. A má role? Role učitele? Doprovázet. Motivovat. Ptát se dětí. A chápat maminky.
Zúčastněte se 1. webináře o Hejného metodě ve čtvrtek 3. května ve 20:00. Přihlašte se a rezervujte si místo.
Komentáře