Tak a už je to zase tady, měla jsem to dobře naplánované, večeři nachystanou včas, dítě je vykoupané, šup do postýlky….když se znenadání ozve: „Mamííííí, uděláme si ještě pár jízd autobusem, prosííím!“ a moje vidina poklidného večera u televize se právě rozplynula v nenávratnu. Ne nepůjdu teď v osm večer s mým prvňáčkem do mrazu na zastávku, zase taková hrůza to není. My si jen vytáhneme náš papírový autobus a ponoříme se do zábavného světa Hejného matematiky.
Můj syn je v individuálním vzdělávání a Hejného matematiku jsme přibrali z mého popudu, já jsem děsně zvědavý člověk a domácí vzdělávání je pro nás oba především cesta objevování. Takže i já občas mluvím do toho, co vyzkoušíme. Naštěstí tahle metoda zaujala mého syna stejně jako mě. Hejný naší matematice dodal úplně nový rozměr (v předškolním věku Théo asimiloval matematické koncepty především z montessori materiálu) a Hejný nám přinesl domů ještě další nový rozměr. Nutno podotknout, že já sama jsem byla velmi zvědavá, jak se bude dát praktikovat Hejného metoda mimo školní třídu. Dá a výborně.
Výše zmiňovaný Autobus je jedno z prostředí vyskytující se v H-mat, dítě se tímto prostředím seznámí a pak řeší různě komplikované příklady v kontextu tohoto známého prostředí. Postupujeme zde od velmi konkrétní situace směrem k abstrakci, a celý postup je v učebnicích velmi dobře promyšlen a popsán. Výhoda podobného postupu spočívá v tom, že dítě skutečně porozumí problému a nedochází pouze k mechanickému nácviku dovedností, kterou pak dítě nedokáže v reálných situacích využít. Hejný používá výraz „protéza“ pro znázornění té nedokonale asimilované kompetence bez hlubšího matematického porozumění. Takže se snažíme podporovat solidní matematické myšlení bez protéz.
Takže zpět k našemu autobusu a jak to s ním vlastně bylo. Vyrobili jsme si z krabice od kapesníků nádherný autobus, a to takovým způsobem, aby nešlo vidět dovnitř a jako cestující vybral Théo legové panáčky (má jich opravdu hodně), postavili jsme několik zastávek a už se jelo. Já jsem byla nejprve řidič a plánovala jsem celou cestu i počet nastupujících a vystupujících na každé zastávce a syn pozorně sledoval (připomínám do autobusu není vidět, takže nejde kontrolovat vizuálně kolik lidí se aktuálně v autobuse nachází. Na konci cesty jsem se ho zeptala: „Kolik cestujících se dostalo na konečnou?“ Tohle nám vydrželo chvilku, a užili jsme si spoustu legrace, hlavně když jsme si to snažili vzájemně co nejvíce ztížit. Všechno bylo super až do chvíle než jsem se zeptala: „A kolik lidí vlastně vystoupilo na třetí zastávce?“ Théo na mne zůstal koukat s pusou dokořán….to byl ten moment, kdy mu došlo, že paměť mu na tohle asi nebude stačit (pominu desetiminutovou scénu, kdy panikařil, nadával, že jak si to jako má zapamatovat a že to říkám moc rychle ) a že to bude chtít nějaký zápis…. A tak začala jeho cesta k tabulce. Pro mne bylo neuvěřitelně inspirující vidět, jak postupně svou tabulku vylepšuje až do stavu, kdy byla skoro úplně identická, jako ta v H mat. a to bez jakéhokoliv zásahu, nebo vedení z mé strany, pominuli doporučení sáhnout pro pravítko (to je také jeden z klíčových faktorů při hraní si s matematikou podle Hejného, nedávat dětem upečené řešení, pamatujte, že cesta je cíl). No a s tabulkou nás čekaly další dny a týdny velké zábavy a objevování jejích vlastností a přínosu. Co všechno se z ní dá zjistit za informace a jak krásně se dá využít ke spočítání informací, které nám chybí. Pracovní sešit se pak už jen hemží příklady, které jsou těžší a těžší. Výzvy rostou přiměřeně tomu, jak roste můj malý matematik. Ale co je nejlepší, že roste i jeho láska k matematice. Že matematiku považuje za jednu z nejlepších aktivit. A že náš společný večer může být zábavné intelektuální klání, u kterého se i já ve finále bavím víc než u zapnuté televize ;).
Komentáře