Matematika na 1. stupni? To mě přece nemůže zaskočit! To zvládnu levou zadní (jenom to bude chtít trochu oprášit ;-)). Tak to jsem si myslela, když dcera nastupovala do 1. třídy. Ještě jsem netušila, že se budu učit znovu i já a že mě to tolik chytne.
Metoda profesora Hejného je mi velmi blízká (i proto, že jsem učitelka a prvky H-mat uplatňuji i ve svém předmětu - čjl). Líbí se mi, že není dětem vše předkládáno na zlatém podnose, že musí zapojit své hlavičky a přijít na to samy, že spolu pracují a spolupracují, nebojí se zkoušet a hledat, i když hned napoprvé neuspějí.
Moc se mi líbí, že je matematická látka prezentována na různých prostředích. Když dcera s touto matematikou začínala, neměla jsme s H-mat valné zkušenosti, ale cítila jsem, že to bude ono. Dcera je matematikou nadšená, chápe ji a je to její nejoblíbenější předmět. Mě chytla také a musím říct, že si někdy připadám jako školáček. „Tak když si to neumíš spočítat, musíš si to nakresli a hned to uvidíš,“ pravila dcera, když jsem se všemožně snažila něco spočítat pomocí vzorečku, který se dávno už vykouřil z hlavy. A navíc tam mělo být víc řešení!!
A to je to další, co se mi na metodě líbí – není to tak, že když nevím, hodím tužku zlostně do kouta a prostě nic. Děti zkouší, hledají, malují…, prostě si poradí.
Protože se nám tato matematika tak líbí, pořídila jsem domů kostičky (dneska už máme dvoje), geoboardy (ty máme 4), vytiskla jsem spousty ikonek zvířátek dědy Lesoně (pro sebe jsem si připravila i tahák – nějak si ty poměry mezi zvířátky nejsem schopná zapamatovat, podobně jako groše :D)… a hrajeme si, učíme se a pomocí logiky pronikáme do tajů matematiky. Dcera se toho dokáže naučit tolik, že bych nikdy neřekla, že tak malá bude schopná vypočítat a především pochopit rovnice o dvou neznámých!
Nejdřív jsem vůbec netušila, jak moc dobře a hluboce je metoda se cvičeními propracovaná. Šipky (krokování)? Hm, no asi pro pomalejší děti, které si to neumí ještě představit. Ale už v první třídě přišla dcera se zápornými čísly a naprosto v pohodě s nimi počítala. Teď (4. třída) se krokování hodilo při počítání se závorkami, kde je před závorkou mínus. První dojem s jednotlivými prostředími byl podobný jako s krokováním. Hezké, barevné, živé…, ale co s tím bude dál? Nedokázala jsem si představit, že zvířátka dědy Lesoně připravují na řešení rovnic. O to větší bylo moje překvapení, když teď dcera rovnice řeší bez mrknutí oka (já se už předem obávala, jak to zvládne; no, mohla jsem si to ušetřit). Dcera jen lituje, že se používá „x“ a ne obrázky zvířátek, že to bylo předtím veselejší ;-)
Vím, že to bude znít asi už jako otřepaná fráze, kterou rodič v souvislosti s touto metodou slyší ze všech stran. Ale díky této metodě se dcera naučí mnohem víc než „vzorečky a hotové poznatky“. V hlavě nemá izolované informace, ale buduje si – my tomu říkáme - síť cestiček, silnic a dálnic, které jsou zakončeny určitým poznatkem (třeba tím vzorečkem). Pokud poznatek zapomene, pořád je tu ta cesta, po které se může znovu vydat a poznatek oprášit. Pokud by ty cesty nebyly, bezradně by stála a nehnula se z místa.
My rodiče jsem obvykle výuku matematiky zažili jinak. Nějaké cvičení v H-mat může být pro nás oříšek. Nebo už máme výsledek (vzoreček se nevykouřil), ale naše dítě pořád nic. Sedíte jako na trní – jak to, že to ještě nemá, vždyť je to tak jednoduché, co tam s tím kouzlí? Má to být přece – STOP. A dál už ani muk. I když vás svrbí jazyk a chcete dítěti poradit, nepomůžete mu. Pokud mu nevhodně poradíte, tak jeho cestička nebude úplná a ono ji nebude moc příště použít.
A nakonec taková perlička. Loni jsem si jenom tak ze zajímavosti otevřela nějaké ukázkové přijímací zkoušky CERMATu na G8. Kouknu na první úlohu, nadechnu se a jdu si raději udělat kafe (třeba mi to pomůže). Než jsem se vrátila, seděla dcera u počítače a cosi smolila na papír. Už jsem chtěla říct, že to ještě nezvládne, že je to moc těžké. Pohled mi padl na její papír a vypadalo to vcelku správně (ověřila jsem to raději v klíči :D). Bylo to dobře. Jak to mohla vypočítat? Aha, ona se do toho klíče také podívala.. Ale ne, dcera mi hbitě začala jednotlivé příklady převádět na její známá prostředí – „Tady použiju hady. Jééé, to jsou kluci na výletě...“ Je jedno, že na něco potřebovala kalkulačku a nestihla časový limit. Důležité bylo to, že tahle metoda má smysl.
Komentáře